Oddíl 2
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
Předběžné prohlášení
§ 38
V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala
určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.
§ 39
(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno soukromou
listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o sobě uvede v potvrzení
údaje, podle nichž ho lze zjistit.
(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu
nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení
učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího
jednat a obsah jeho prohlášení.
(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení,
kdo se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje o tom,
kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo veřejnou listinu sepsal,
do neveřejného seznamu vedeného podle jiného zákona.
§ 40
(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení
nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, před svědky
potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže
číst nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem dorozumívání,
který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal; všichni svědci musí ovládat
způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí
před svědky zvoleným způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
§ 41
(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný
ve formě předepsané v § 39 odst. 1.
(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má
to účinky odvolání.
§ 42
Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a
je-li účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky soud.
§ 43
Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk,
který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s
jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by jinak člověku, který prohlášení
učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí,
aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
§ 44
Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
Nápomoc při rozhodování
§ 45
Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem
ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
§ 46
(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude
s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje
a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu
před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného.
§ 47
(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími
podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné formě, může podpůrce připojit
svůj podpis s uvedením své funkce, popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému
poskytl; podpůrce má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
§ 48
Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho
odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i bez návrhu.
Zastoupení členem domácnosti
§ 49
(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,
samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel
nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné
domácnosti alespoň tři roky.
(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a
srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který
má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí postačí schopnost projevit přání.
§ 50
Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním rozhodnutí
soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí.
§ 51
Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv
i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li
tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.
§ 52
(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu
do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.
(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného;
s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím
měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.
§ 53
Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich.
Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží
se k projevu žádného z nich.
§ 54
(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost projevit
přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka.
(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne zastoupení
účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý právně jednat.
Omezení svéprávnosti
§ 55
(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož
se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti.
Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat
se o vlastní záležitosti.
(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
§ 56
(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož
svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si
člověk zvolí.
§ 57
(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk
není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí
rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem
k omezení svéprávnosti.
§ 58
Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné,
aby se zabránilo závažné újmě.
§ 59
Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí
na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však
na tři roky; uplynutím doby právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této
době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí
až do vydání nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
§ 60
Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo
zruší, a to i bez návrhu.
§ 61
Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím
povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována; pokud návrh nepodá,
zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba způsobilá k opatrovnictví, soud ji
s jejím souhlasem opatrovníkem jmenuje.
§ 62
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům
osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka
nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
§ 63
Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo
osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení,
kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém
zařízení.
§ 64
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
§ 65
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li
však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž
je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí
i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat