Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 15
(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
povinnosti.
(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
§ 16
Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li
tak, nepřihlíží se k tomu.
§ 17
(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě
a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.
§ 18
Osoba je fyzická, nebo právnická.
§ 19
(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování
přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze
se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení
těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.
§ 20
(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez
zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní
povahou.
(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní
povahou těchto osob.
§ 21
Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
§ 22
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner
podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné
osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké,
pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu
trvale žijí.
(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení
pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami
blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou
osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně
ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat