Díl 1
Soukromé právo
§ 1
(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob
vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé
na uplatňování práva veřejného.
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti
odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek
nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
§ 2
(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá
tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li
se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit.
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne
z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce;
nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
§ 3
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým
způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní
neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit,
jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti
a práva.
§ 4
(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka
i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním
styku důvodně očekávat.
(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností,
které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád
spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.
§ 5
(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen
jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li
bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního
jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo
komu je činnost zakázána.
§ 6
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
§ 7
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v
dobré víře.
§ 8
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Žádné komentáře:
Okomentovat